Loucký mlýn
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1366. Před rokem 1945 v obci převažovalo německojazyčné obyvatelstvo. V roce 1921 žilo v samotném Písečném celkem 732 obyvatel, z toho 271 se jich hlásilo k české národnosti, 430 k německé, 2 k židovské a zbytek k ostatním [3]. V Nových Sadech tehdy žilo 171 obyvatel, z nichž 43 se hlásilo k české národnosti, 107 k německé a zbytek k ostatním. Ještě v 19. století žila v obci početná židovská menšina, o čemž dodnes svědčí pozůstatky tří židovských sídelních okrsků (severojižní jednostranně zastavěná ulice na levém břehu Dyje, náměstíčko východně od návsi a dvě řádky domů západně od návsi; součástí posledního ze sídelních okrsků bývala synagoga, dnes již zaniklá) a židovský hřbitov jižně od obce.[4] Za první republiky se obec díky svému rozvoji považovala za městys, i když doklad o oficiálním povýšení není znám (a možná de iure k tomuto povýšení ani nedošlo).
Hrad byl založen v 11. století na místě původního velkomoravského hradiště a to jako první z řetězce hradů, které měly chránit jižní hranici přemyslovského státu. První písemná zmínka o hradu Bítov pochází z roku 1061. Hrad byl založen na ostrožně na levém břehu říčky Želetavky. Hrad byl členěn na tři části oddělené navzájem valy. Svým vzhledem se ještě příliš nelišil od starších hradišť. Bítov zaujal významné místo ve znojemském údělném knížectví a v zastavení postupu německé kolonizace na sever. Další písemné zprávy o hradu pocházejí z 80. let 12. století kdy se český kníže Bedřich rozhodl v roce 1185 napadnout svého rivala znojemského knížete Konráda II. Otu a podle zprávy kronikáře Jarlocha vyplenil znojemskou provincii. Při tomto tažení však hrad Bítov nebyl dobyt. Kolem roku 1200 byl nahrazen původní hradský systém novým rozdělením kraje a výrazem tohoto nového uspořádání je i početná řada zeměpanských správců hradu Bítova. Před polovinou 13. století začala přestavba Bítova, ze které je zachováno torzo válcové věže s břitem a torzo hradního paláce ukryté v hmotě pozdně gotických budov kolem nepravidelného nádvoří. Počátkem 14. století se Bítov dostává do rodu Lichtenburků z Bítova, kteří přistoupili k další přestavbě hradu a začali budovat jádro hradu na východní straně v místech dnešního paláce. V 17. století byl v majetku rodu Jankovských z Vlašimi a v té době byl přestavěn na barokní opevněný zámek. Další romantická gotizující přestavba byla provedena v letech 1811-1863 za Daunů. V hradní kapli se zachovala gotická dřevořezba Madony s dítětem z počátků 14. století. Interiéry hradu zdobí hodnotná sbírka obrazů německých a rakouských romantiků a dále jsou zde vystaveny početné zoologické sbírky posledního majitele hradu barona Jiřího Haase.
Barokní zámek byl původně vybudovaný jako jeden z prvků podyjské obranné soustavy při jižní hranici země. První písemný doklad o jeho existenci najdeme už v Kosmově kronice (k roku 1100). Zpočátku to byl královský majetek. V 15. století ho získal bohatý a mocný rod Lichtenburků, v průběhu 16. století se tu střídali v krátkých intervalech různí majitelé jako například Dietrichsteinové, Štrejnové ze Švarcenavy, Čertorejští, Meziříčtí z Lomnice ap. Za třicetileté války hrad obléhali a poškodili Švédové a zkázu pak dovršil rozsáhlý požár v roce 1665. Po částečném zničení hradu v roce 1665 zahájili tehdejší majitelé Althannové podle plánů J. B. Fischera z Erlachu přestavbu na barokní zámek. Architektonickým těžištěm zámku se stal Sál předků o rozměrech 25 × 15 × 15 m se sochami předků pánů z Althannu a freskou v kupoli od Johanna Michaela Rottmayra. Další významnou součástí zámku je barokní zámecká kaple Nejsvětější Trojice z přelomu 17. a 18. století. Z nejstaršího období se dochovala pouze hradební zeď a tři věže. Další stavební úpravy následovaly ještě v 18. století, kdy bylo upraveno i zámecké okolí na přírodní park s řadou drobných staveb. V 19. století vlastnili vranovské dominium i se zámkem dva spřízněné rody polského původu: Mniszkové a Stadničtí, kteří se mimo jiné zaměřili na dovršení úprav krajinářského parku budovaného již za Althannů v druhé polovině 18. století. Za druhé světové války koupil zámek jako říšský konfiskát německý baron Gebhard von der Wense-Mörse. Po jejím skončení se zámek stal státním majetkem.
Montserrat - poutní kostel Římskokatolický kostel Panny Marie Bolestné neboli Montserrat je poutní kostel u Mutné nedaleko Slavonic. Název dostal podle známého katalánského poutního místa Montserrat. Původně kaple vystavěná roku 1651 byla roku 1660 rozšířena, protože stále nedostačovala množství příchozích poutníků. Roku 1712 pak byla kaple přestavěna na kostel. Poté, co byl poutní kostel v roce 1785 zrušen, stal se takřka zříceninou, avšak v roce 1858 začaly práce na stavbě nového kostela, které byly slavnostně zakončeny roku 1865. Kostel je otevřen pouze v době mší svatých a poutí.
První písemná zmínka o městě pochází z roku 1260. Původní strážní osada, založená asi ve 12. století na středověké zemské stezce spojující Prahu s Vídní, patřila do majetku pánů z Hradce (zlatá pětilistá růže v modrém poli). Ve 14. století se osada díky velkolepé výstavbě proměnila ve město. Součástí byla dvě náměstí (dnes pojmenovaná jako náměstí Míru a Horní náměstí), která byla obklopena středověkými měšťanskými domy. Celá výstavba byla koncipována na velice úzkých pozemcích, takže majitelé své domy a přilehlá hospodářství směřovali hlavním vchodem na náměstí a hospodářské budovy na zadní trakty svých domů. Během 16. století se významná část obyvatelstva města přiklonila k luteránské reformaci. Reformační sgrafitová výzdoba celé řady měšťanských domů tehdejšího luteránského obyvatelstva významně spoluutváří unikátní atmosféru města Slavonice.
Pfaffenschlag je zaniklá středověká moravská vesnice ležící v lese na západě katastrálního území Slavonice, jižně od silnice ze Slavonic do Stálkova. Pozůstatky vesnice byly objeveny v létě 1958, výzkum zde následně provádělo Moravské zemské muzeum pod vedením Vladimíra Nekudy. Pozůstatky vesnice jsou volně přístupné po červené značce ze Slavonic nebo 200 metrů dlouhou cestou ze silnice Slavonice – Stálkov, dostupné jsou i výletníkům na kole.
Vesnice se nachází na okraji České Kanady v překrásném kraji lesů, rybníků, malebných vesniček, kulturních památek a historických skvostů. Nejstarší písemná zmínka o obci pochází z roku 1372, kdy markrabě Jan Jindřich udělil tvrz a ves Maříž Oldřichovi a Ješkovi bratřím z Olešné. Podle vceňovacího operátu žilo v Maříži v roce 1843 194 mužů a 235 žen v 64 domech a 99 domácnostech. Desátky byly odváděny statku Maříž a faře ve Starém Městě v Čechách. Na týdenní pondělní trhy se jezdilo z Maříže do Slavonic. Byl zde vrchnostenský pivovar, do kterého se chmel a ječmen dovážel ze Žatce. Byla zde i palírna, ve které se vyráběla pálenka z brambor. Z tehdejších živností jsou uváděny 1 šenkýř, 1 pekař, 1 kolář, 1 kovář, 1 krejčí a 1 kameník. Po okupaci pohraničí byla vesnice od října 1938 do května 1945 podřízena Landratu ve Waidhofenu a.d. Thaya. Podle statistiky počtu domů v Maříži bylo v roce 1880 68 domů a 340 obyvatel, v roce 1921 65 domů a 267 obyvatel, roku 1930 64 domů a 216 obyvatel, roku 1947 46 domů a 182 obyvatel, v roce 1950 48 domů a 189 obyvatel, roku 1970 24 domů a 77 obyvatel, a v roce 1982 15 domů a 45 obyvatel. Obec byla elektrifikována připojením na síť ZME Brno v roce 1931. V době po druhé světové válce se stala součástí pohraničního pásma, kdy se ves takřka vylidnila; zůstala zde jen jedna cikánská rodina a pár starších lidí. Obec Maříž byla určena k likvidaci, proto byla obehnána kolem dokola dráty. Z většiny domů zde byly na počátku 90.let dvacátého století pouze ruiny. Dnes jsou dva domy znovu postaveny, některé opraveny a jiné chátrají dál. Do vesnice se velmi pomalu začal v jarních a letních měsících vracet život. Dnešní Maříž je známa především díky proslulé mařížské keramice, která lidem umožňuje namalovat si svůj hrníček. Přes všechno úsilí odsuzovatelů postupného vylidnění Maříže před rokem 1989, není už v současné době v Maříži ani ta jedna cikánská rodina a pár starších lidí. Domy, které ještě v obci zůstaly, si přestavěli movití umělci většinou z Prahy, navrátivší se z daleké ciziny po roce 1989, na rekreační chalupy a ve vsi byli v roce 2006 hlášeni k trvalému pobytu pouze dva nebo tři obyvatelé. Přičemž domů s čísly popisnými je ve vesnici evidováno 28 (od čísla 2 do 71). Restaurace s penzionem, která byla při keramické dílně nově vybudována, funguje alespoň v létě.
Landštejn (dříve také Lanštýn, případně Landštýn)[1] je mohutný hrad v oblasti zvané Česká Kanada. Hrad má románské jádro, rozšířené pozdně goticky a renesančně. Roku 1771 byl zničen požárem a opuštěn. V období normalizace proběhla jeho rozsáhlá rekonstrukce. Nachází se v Landštejně, části obce Staré Město pod Landštejnem v Jihočeském kraji, východním směrem od města Nová Bystřice a 3 km severozápadně Starého Města.
První zmínka o osídlení v okolí hotelu se datuje od roku 1359, kdy zde mniši založili novomlýnský rybník. V roce 1419 ukrýval mlynář Markhold ve starém mlýně Jana Žižku a první zmínka o hospodě v tomto místě je datována rokem 1580. Další významná událost se stala roku 1635, kdy byl zde vybudován nový mlýn, díky němuž získal rybník za hotelem jméno „Nové Mlýny“. Po staletí zde žila německy a česky mluvící komunita ve smíru vedle sebe, a to až do roku 1938, než zdejší území přičlenili k velkoněmecké říši a tím jej odtrhli od Československé republiky. Na jih od našeho rybníku byla vesnice až do roku 1953. Nacházelo se zde několik selských domů, mlýn, hospoda a hájovna. Po odsunu obyvatel byly tyto objekty zlikvidovány, protože se nacházely moc blízko státní hranice ČSSR. Budova Lesního hotelu Peršlák byla postavena ve dvacátých letech minulého století a sloužila jako finanční stráž ČR. V období druhé světové války zde bylo ubytováno německé vojsko a v následujících letech děti německých nacistických mládežnických organizací. Po roce 1945 je opět vystřídala posádka finanční stráže. Roku 1951 se zde usadily jednotky pohraniční stráže (PS) a bohužel se zdržely až do roku 1989. Jelikož se „Rota Peršlák“ nacházela mimo dosah hlavních komunikací, díky tomu byly pokusy o překročení státní hranice ojedinělé a naštěstí nebyly nikdy smrtelné.
Dačice (německy Datschitz) jsou město v okrese Jindřichův Hradec v Jihočeském kraji, 12 km jižně od Telče na Moravské Dyji v nejjižnějším cípu Českomoravské vrchoviny. V roce 1960 byly při správní reformě se svým okolím začleněny do Jihočeského kraje. Od 1. ledna 2000 jsou i součástí samosprávného Jihočeského kraje (do 30. 5. 2001 Budějovického). Přestože město patří do Jihočeského kraje, leží na historickém území Moravy. V roce 2011 zde žilo přes 7 tisíc obyvatel. Jsou přirozeným centrem nejzazšího cípu jihozápadní Moravy, což je dáno nejen jejich polohou, ale i množstvím služeb, obchodů, firem, i řadou kulturních a sportovních zařízení, jako je kino nebo moderní sportovní stadion. Řada okolních rybníků, lesy, historické památky, i památná, pověstmi proslavená místa, dotvářejí malebný charakter města a okolního kraje. Ve městě se pravidelně pořádá také řada kulturních festivalů. Historické jádro města je městskou památkovou zónou.
Obec Kostelní Vydří leží v okrese Jindřichův Hradec. Má 159 obyvatel a katastrální území obce má rozlohu 651 ha. Ve vzdálenosti 3 km jižně leží město Dačice, 29 km východně město Moravské Budějovice, 30 km západně město Jindřichův Hradec a 35 km severně statutární město Jihlava. V obci se nachází poutní kostel a karmelitánský klášter. V klášteře sídlí Karmelitánské nakladatelství. 23. září 1803 byl v kostele Panny Marie Karmelské pohřben rektor olomoucké univerzity Jan Matěj Butz z Rollsbergu. 19. listopadu 2011 byl v Kostelním Vydří pohřben český básník Ivan Martin Jirous-přezdívaný Magor. Kostel Navštívení P. Marie - původně gotická stavba, upravená r. 1658 Věž z r. 1701 stavebně upravená po požáru r. 1889 Původně renesanční tvrz ze 16. století - postavená na vyvýšenině, chráněná rybníkem, byla později přeměněna v sýpku. Je vyzdobená sgrafitovým kvádrováním. Barokní zámek - jednopatrová budova z počátku 17. století, upravená počátkem 19. století. Barokní kamenný most z r. 1731 se sochami sv. Jana Nepomuckého a sv. Josefa. Poutní kostel P. Marie Karmelské - pozdně barokní stavba na návrší nad obcí z let 1787 až 1789. Kostel vznikl z původní kaple z r. 1709, která je využita jako presbytář. Kostel je obklopen na západní straně zdí s ambitem, jižně je areál uzavřen budovou kláštera karmelitánů. Klášter karmelitánů - postavený v polovině 18. století s přístavbou z let 1992 - 1993. V klášteře působí Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří. U kostela chráněná lípa srdčitá stáří kolem 400 let. Lesní hřbitůvek s hrobkou rodu svobodných pánů Dalbergů přes silnici proti poutnímu kostelu. Pomník občanovi padlému v květnu 1945
Jemnice (německy Jamnitz)[2] je městem ležícím jihozápadně od okresního města Třebíče. Nadmořská výška obce je 470 metrů nad mořem. Obec patří do správního obvodu obce s rozšířenou působností Moravské Budějovice. První zmínky o Jemnici jsou již z roku 1227.[3] Historické jádro města je městskou památkovou zónou.
Možnost nákupů potravin a okolní rekreace.
Nejbližší možnost nákupu základních potravin je obec Staré Hobzí vzdálené pouhých 1,6 km, ale první kilometr je značně do kopce. Po horské prémii Vás čeká náves s hospodou a kousek dál tradiční prodejna COOP-Jednota. Více toho seženete ve Slavonicích, kde je samoobsluha na příjezdové cestě a na náměstí je samoobsluha místního potravinářského boose pana Chalupy. Dále jsou na náměstí všudypřítomní Vietnamci a tady seženete různé maličkosti, které jste ani jinde neviděli. V Dačicích jsou na náměstí prodejny PRIOR a obchod pana Štěpána, kde doporučuji nakupovat. Také mají v Dačicích PENNY MARKET s tradiční nabídkou V Jemnici lze taktéž dobře nakupovat a to jak na výpadovce na Moravské Budějovice v sámošce opět U Chalupy, nebo na náměstí.
Hospod je v perimetru 10 km opravdu hodně. Všude ve výše uvedených lokalitách jde zajít na čepované bez problémů. Vaří také obstojně, takže žádný stress.
Možnost koupání, pokud pohrdnete smočením do Moravsé Dyji v areálu LM je v okolí 32 km dostatečné. Nejbližší možnost je v Dačicích v aquaparčíku a v Jemnici na přírodním koupališti. V 32 km vzdálených Moravských Budějovicích je také velmi krásné koupaliště. Vévodí ovšem Vranovská přehrada cca 32 km vzdálená Vranovská pláž. Tam je vše, co potřebujete, čistá voda bez sinic, hospodské zázemí dostatečné.
Co se možnosti zdravotního ošetření je Nemocnice Dačice , kde sídlí výjezdové stanoviště ZZSJČ kraje se sídlem v Českých Budějovicích a mnoho dalších odborností včetně zubních ambulancí. Ale to snad nebude potřeba.
Takže krásný pobyt a poznávání okolí a České Kanady
